Marie Borenstein: Filozofie sensitivity

Marie Borenstein představila v galerii NOSTRESS v Praze  výstavu svých fotografií MUSICAL MEMORY. Při pohledu na její obrázky na nás vydechly samy tóny jazzu. A tak jsme se rozhodli požádat ji o rozhovor. Přivítala nás ve stylovém domě na Zbraslavi a s nenucenou samozřejmostí si s námi  při snídani, nad borůvkovým koláčem a čajem, povídala o sobě, o světě, o fotografování a o životě.

Byla výstava MUZICAL MEMORY vaší první výstavou u nás v Česku?

Ano.

Kdyby se Vás  někdo zeptal, abyste vy sama popsala své fotografie, co byste mu odpověděla?Mají vaše fotografie jména?

Oh la la. Můj pohled na život jsou moje obrazy, někdy v pohybu , někdy jen tak v klidu. Toto jsou všechny “moje tváře “.

Po téhle otázce donesla Marie Borenstein více než 10 fotoknih, které vydala. Mohli jsme do nich nahlédnout. Fotografie prolínaly její  myšlenky  a bylo poznat, že jsou to myšlenky srdce, veselosti a vtipu, zamyšlení nad životem, jak běží a jak Marii těší, myšlenky psané ve francouzštině s lehkostí básníka. Filosofie senzitivity Marie Borenstein.

Jak se rodí vaše fotografie? Je to vždy jen náhoda a nebo máte dopředu nějaký záměr, co chcete nafotit?

Když fotím muzikanty na koncertech, je to záměr i náhoda zároveň.Mám vyhrazené místo pro fotografy a nejlepší fotky udělám většinou při prvních dvou třech písních.Pak už tam bývá příliš velká tlačenice.Na tyto chvíle je digitál nenahraditelný pomocník.Takhle jsem dostala všechny muzical memory.

Jinak je to při cestování.Tady se mi otevírá vždy jen to, co náhodou potkávám a to, co se mne dotkne pak chci mít jako vzpomínku pro sebe, ale uvědomuji si, že tam musím také zanechat vzpomínku na sebe. Takže si vždy s sebou beru “magickou skříňku”, malou tiskárnu Canon.

Když jsem v Africe nebo Asii, celá vesnice se seběhne a já si je mohu vyfotit a hned  dát na místě jejich fotografie. Někdy neznají ani zrcadlo, takže se mohou vidět poprvé v životě. Představte si tu scénu. Zažila jsem tak mnoho kouzelných okamžiků.

Někdy mám strach zmáčknout spoušť, to musím překonat, pokud ne, riskuji ztrátu hezkých obrázků.

Proč černá a bílá ?

Černobílá fotografie je pro mne zajímavější  a zdá se mi atraktivnější, protože mi pomáhá zaměřit se lépe na subjekt. ˇFotím i barevné fotografie, ale černobílé mi připadají  - more consistent –  v tom kontrastu  je  větší soudržnost,  pro mne. To, co nacházím a chci sdělit je pocit okamžiku, příběh a pro tohle, je pro mne - black and white - zcela ideální. Nechci si ukrást jen obrázek, ale chci zachytit celkový dojem – image of subject – podobu a snad i představu toho, co fotím a jak to vnímám, zvlášť u těch momentů, kdy fotím hudebníky.Dnes už to,  bohužel, není tak jako dříve, kdy fotograf se mohl přiblížit  třebak Franku Sinatrovi  a  pořídit  jeho foto v závoji cigaretového kouře.

To bych si přála vyfotit takhle zblízka některé muzikanty, třeba u nich v kuchyni.

Můžete popsat některá kouzla vašich fotografií?

Not really. Učím se každý den, jsem každodenní samouk. Ale  při fotografování preferuji prioritu času (Tv), před prioritou clony (A). V případě fotografování na koncertech dokončuji fotografie ve Photoshopu a vždy ztmavím pozadí a tím vyloučím všechny příšernosti, třeba kabely ležící na zemi.To jsou ta kouzla.

Jaké objekty vás jako fotografku přitahují nejvíce?

Možná je to divné, ale nepřitahuje mě Evropa, ale Asie a Afrika. Afrika ovšem zůstává mým nejoblíbenějším místem. Proč, to sama nevím. Všechno tam vypadá úplně jinak. Lidé i krajina.Z tváří tam na mě mluví více ryzosti a upřímnosti. Světlá barva  krajiny.

Navštívila  jste mnoho exotických zemí světa, jsou nějaká místa  nebo témata v Česku,  která  jsou pro Vás zajímavá?

Česko je krásná země, neumím zatím dobře česky, takže kontakt s lidmi je pro mne obtížnější a nezvyklý.Češtinu se dnes pořád vlastně učím a už jsem  zkoušela  tady fotit lidi, bylo to zvláštní.

Fotografovat tady nebo v Africe je stejná práce pro fotografa z pohledu techniky. Rozdílnost je v kontaktu s lidmi.Afričané mají jinou povahu než lidé z bývalých východních zemí.V Africe se více tančí a zpívá, je tam více smíchu a uvolněnosti.

Kteří fotografové vás zaujali? Máte “oblíbence” i mezi českými fotografy? 

Z českých fotografů Tono Stano. Mám jeho úžasný snímek “Waiting for a stroke”, myslím, že tak se ta fotografie jmenuje. Pak Stanislav Tůma – fotograf Malé Strany, Jan Lukáš – fotograf New Yorku a Izraele a spousty jiných míst, která také miluji. Ze světových Sebastiao Salgado – jeden z největších současných fotografů s výlučnou citlivostí, Herman Leonard, Michael Kenna – fotografie přírody dlouhou expozicí: nádhera. Fotografové zvířat Peter Beard, Nick Brandt – okouzlující portréty zvířat, ačkoliv jejich obrázky jsou nedosažitelné.

Jaké fotografické téma je pro vás nejoblíbenější?

Pro mě portréty. Ale také mám ráda přírodu nebo fotografování zajímavých osobností.

Na vašich portrétech a také na fotografiích zvířat je přímý oční kontakt?Je to součást plánu a nebo se  fotoaparát stane pozvánkou do té situace?

Pokouším se zachytit tento zvláštní okamžik. Abych to dokázala, musím často vytušit, co se stane. Potřebujete znát muzikanty, nebojte s vyptat ostatních na toho, koho chcete fotografovat, na jeho osobnost. U zvířat je to stejné: jestli je chcete fotografovat, musíte znát něco  málo o taktice jejich lovu, o jejich chování, musíte se jim přizpůsobit, ne obráceně, pak můžete teprve udělat nějaké obrázky. Vytrvalost a trpělivost  to jsou ta správná slova.

Vaše portréty nesou vždy nějaký zvláštní náboj.Existuje  klíč pro výběr toho správného modelu?

Hezká náhodná setkání a nejsou každý den! Je to vždy záležitost štěstí  a okamžiku a hlavně citlivosti. Nic zajímavějšího při fotografování lidí než vystihnout správný moment a zmáčknout spoušť ani není, chtěla bych lidi fotit každý den, ale nepovažuji se za dokumentární fotografku, tato práce patří profesionálním fotografům, jako je třeba výborná Alžběta Jungrová. Já nechci  nic zdokumentovat,  snažím se zachytit – conect of soul – spojení ducha.

Kdy a kde se stala fotografie vaším koníčkem?

Můj otec byl výborným fotografem, strýc také, takže k fotografování jsem měla blízko od dětství. Ale je to jazz a Afrika, co mě posunulo dále.

Každý rok jezdím na jazzový festival do Montrealu a stejně tak, každý rok navštěvuji nějaký africký stát. A to je čas, kdy fotím nejvíce a nejraději.

Váš první fotoaparát? Nikon F3, dnes je to Canon.

Jste dekoratérka a byla jste to právě vy, kdo Prahu ozdobil, dnes už téměř legendárním LE PATIO.Je možné najít spojení mezi vaším uměním dekorace a fotografií?

Co na to říci. Je potřeba mít obojí v oku, není v tom rozdíl, ten pohled je stejný, je to otázka citu, vkusu, vnímavosti. V obou případech je potřeba  -  the eye of senzitivity.

Máte nějaký fotografický sen?

Miluji Afriku, narodila jsem se tam, cítím se tam doma. Tihle vlídní dobrotiví lidé, kteří se smějí jen tak pro nic, sdílejí to málo, co mají, ano, to je moje země, nade vše nejmilejší. Když budu mít dost kuráže a najdu si čas, udělám sérii portrétů. Především starých lidí, staří lidé jsou staré vzpomínky. Všechno to jednou zmizí.

Marii Borenstein se  v LE PATIO  povedlo, jako sběratelce, najít dekorativní předměty, jejichž  duch by  bez ní zmizel  v nenávratnu. Přejeme jí  jako fotografce, aby ve svých  fotografických portrétech starých lidí  uchovala ducha této doby.

Není v tom určitě žádné staromilství, Marie Borenstein dýchá dechem současnosti. Z  návštěvy od ní jsme si odnesli nejen mnoho milých zážitků, ale i stoprocentně bio ledový salát, bio ruccolu a kardamon z její vlastní produkce. V parkové zahradě, kde jsme se potkali s retrívrem i rotvailerem, má totiž  také své “oblíbené místo” tady v Česku – pár metrů oplocené zahrádky se zeleninou a čerstvým  kořením.

Rozhovor pořídila Irena Kamín Chloubová a Martin Kamín

(c) všechny fotografie v tomto rozhovoru Marie Borenstein